Duo Republic of Two má sice pověst revivalu Kings of Leon, zároveň ale také klidné síly tuzemských alternativních hudebních vod. Tou zůstávají i po vydání třetí řadové desky Back to the Trees.
Jiří Burian a Mikoláš Růžička na desce opět dokazují, že méně je někdy více. Skladby v pomalých tempech, jednoduchá aranžmá písní, práce s tichem, líně plynoucí melodie a hlasy obou protagonistů, proplétající se jako Simon s Garfunkelem sice nepředstavují učebnicový příklad hitové hudby, posluchači se ale chce do atmosféry alba nořit pořád dokola.
Člověk tak desce promine jistou nepůvodnost nebo x-tou pražáckou variaci na útěk na venkov, do přírody, na stromy. I ta totiž vlastně dává v kontextu desky smysl.
Palec nahoru: prozatím nejlepší album Republic of Two? Rozhodně! Palec dolů: a stejně jsou to spíš Kin... Zkuste zde:
ohodnoťte desku na csmusic, sledujte Mikrorecenze i na facebooku.
Longital jsou v poslední době očividně ve formě, protože v posledních dvou letech vydali rovnou tři desky. Ta nejnovější, Divoko, je navíc po pěti letech konečně plnohodnotné studiové album s novým materiálem.
Na první poslech hudebně deska svému názvu zrovna dvakrát neodpovídá. Stopáž většiny skladeb přesahuje pět minut a tempo rozhodně bůhvíjak divoké není. O to více se tu pracuje s barvami nástrojů a na většině skladeb se autorsky podílelo celé trio.
V tomto poklidném semiakustickém, éterickém plutí působí o to překvapivěji pasáže, ve kterých Daniel Salontay zkreslí svou elektrickou kytaru a bubeník Marián Slávka se opře do svého nástroje jako kdyby si Longital spletl z garážovými punkery. Nějakým záhadným způsobem spolu ale dokáží obě tyto polohy, mezi kterými trio na Divoku plynule přechází, bez problémů fungovat.
Palec nahoru: Longital opět vtahují do svého vesmíru. Palec dolů: melodičnost starších desek trochu chybí.
Zkuste zde:
ohodnoťte Divoko na csmusic, sledujte Mikrorecenze i na facebooku.
Žánr: rock se španělkama Vydáno: 1.4. 2016 Songů: 10
Když se píše o skupině Nil z České Třebové, často se objevuje přívlastek "nejlepší z neznámých kapel." Že se nejedná jen o klasické novinářské klišé potvrzuje také letošní akustická deska Spring, Wine & Veronica.
Té předcházela řada akustických koncertů, na kterých se mohl ještě výrazněji projevit hlas frontwomanky Hanky Kosnovské, prvoligové vokalistky, která by u nás jen těžko hledala konkurenci. Pokud vám ještě nikdy z hlasu neběhal mráz po zádech, poslechněte si skladbu Awaken, kde Hanka exceluje za doprovodu violoncella. Zjistíte, že ani tohle není klišé.
Deska je poskládaná z písní z předchozích tří řadových desek a jedná se tak vlastně o best of. Nechybí hitové Life Ladder nebo Rain, ale také písně, které pořádně prokoukly až právě v akustických verzích.
Palec nahoru: ten hlas!! Palec dolů:a víš, že mě nic nenapadlo?
Košická Bobova diéta je jeden z těch skrytých klenotů, kvůli kterým fungují blogy jako je tento. Už letos v březnu vydala skupina desku Ješafel a přesto je tento jeden z prvních článků o ní.
Ješafel čerpá z různých koutů world music, včetně brazilské bossa novy, gipsy music, nebo židovského klezmeru, kteréžto vlivy jsou naroubovány na jazzové základy. Kromě čtyřčlenného jádra kapely se na tvorbě Ješafelu podílela řada dalších hudebníků a její vklad je znát.
Ačkoliv se skupina tentokrát - oproti předchozí nahrávce, která vyšla před dlouhými jedenácti lety - soustředila spíše na stránku instrumentální, vynikají písně často překvapivou zpěvností. Ve spojení se šlapajícím podkladem a současným návratem poptávky po akustické hudbě se člověk až diví, že o Bobovo dietě není slyšet více.
Palec nahoru: návaznost na world/folk Nerezu. Palec dolů: nevýraznost některých skladeb.
Zkuste zde: sledujte Mikrorecenze i na facebooku, dík.
Svou minulou deskou Everest se Houpacím koním definitivně podařilo dostat se do povědomí mimoústeckých posluchačů. S letošní řadovkou Kde jste mý přátelé dneska v noci by se to asi nepodařilo.
Část Everestem zmlsaných fanoušků skupiny totiž může překvapit skutečnost, že nová nahrávka zní trochu jako lo-fi demíčko. Nové skladby jsou nepříjemně syrové, zároveň ale více promlouvají k posluchači.
Album věrně znázorňuje atmosféru posledmích měsíců, kdy náhle mizí jistoty i lidé, se kterými jsme tak nějak počítali napořád. Celou deskou proplouvají s tím související ústřední metaforické motivy nezaplaceného účtu nebo nutnosti vstupu do tmy. Přestože právě ve tmě se většina skladeb odehrává, obsahuje syrová nahrávka Kde jste mý přátelé dneska v noci překvapivě také naději v happyend. A představuje Houpací koně tak, jak jsme je nečekali. Palec nahoru: sou dny, soudný! Palec dolů: oproti Everestu méně atraktivní zvuk. Zkuste zde:
Žánr: symfonický jazz rock Vydáno: 1974 MikRETROcenze: občas se vyplatí sfouknout prach! Songů: 4
Návrat občasné rubriky, v rámci níž na blogu představujeme archivní nahrávky, je tentokrát zapříčiněn úmrtím největšího tuzemského "guitar hero" Radima Hladíka. Vzpomínáme na něj připomínkou jedné z jeho nejzajímavějších desek, Nové syntézy 2 z roku 1974.
Jak je patrné z názvu desky, Hladíkův Blue Effect (v té době Modrý efekt) už za sebou v době vydání podobnou desku, postavenou na propojení jazz rockové kapely a big bandu, měl. Deska pokračuje v jejím monumentálním zvuku a laťku, vytyčenou "jedničkou" se tu podařilo ještě překonat.
Titulní skladba se svou stopáží 22 minut zabírá celou jednu stranu desky, různorodé hudební vlivy se tu zdánlivě přirozeně spojují v organický celek a kompozice od začátku do konce udržuje napětí. Celá deska se řadí k pilířům tuzemského progresivního rocku a nejen pro zpěváka Leška Semelku se zároveň jedná o umělecký vrchol.
A co bylo dál?
Od podobně opulentních projektů Blue Effect po Nové syntéze ustoupil. K materiálu se kapela vrátila v roce 2014 a poslední koncerty s Nové syntézy za doprovodu chrudimského big bandu proběhly ještě v průběhu letošního roku.
Zkuste zde:
ohodnoťte desku na csmusic, sledujte Mikrorecenze i na facebooku.
